Rudolf Haňka: Vzdělání - cesta k úspěchu

Dobré odpoledne dámy a pánové.

velice rád bych poděkoval za pozvání pana předsedy zúčastnit se této konference a krátce vás oslovit. Velice si toho vážím.

Když dovolíte, začnu několika čísly. Vím, že statistiky se dost těžko poslouchají po dobrém obědě, ale doufám, že se mnou trošku vydržíte. Nebudu jich říkat moc.

V roce 1995 10 % mladých lidí v této zemi odcházelo do života s vysokoškolským diplomem. 35 % jich odcházelo s maturitou. Čili na jednoho vysokoškoláka bylo 3,5 středoškoláků. Dnes je tento poměr přesně obrácený. Nebo téměř přesně obrácený. Dnes odchází s vysokoškolským diplomem 46 % mladých lidí a pouze 21 % s maturitou. Tedy máme poměr 2,1 vysokoškoláka na jednoho středoškoláka. Čili ten poměr se obrátil. A bude ještě větší. V roce 2015 se očekává 54 % vysokoškolských diplomů v porovnání s 20 % středoškolskými. To se pochopitelně podepsalo na českých vysokých školách. Začátkem devadesátých let tu bylo takzvané vzdělávání elitní. Zaměřili jste se na výuku člověka, který byl elitní špičkou. Nadaná špička té generace. Dneska většina mladých lidí s maturitou aspiruje na vysokoškolské vzdělání. Vysoké školy se tomu musí přizpůsobit. A stávají se svým způsobem návazným řetězcem systému výuky, který prochází na gymnáziích, na středních školách. Tomu se vysoké školy musí přizpůsobit, ale ještě to neudělaly.

Další čísla, která bych chtěl zmínit. Podívejme se na počet univerzit v Evropě. Ve Velké Británii, kde působím čtyřicet let, připadá na 60 milionů obyvatel 133 univerzit. To znamená zhruba 26 univerzit na 10 milionů obyvatel. V Holandsku, které má zhruba stejný počet obyvatel jako Česká republika, je univerzit 13. V České republice je vysokých škol přes 70 – 26 veřejných, 45 nebo 46 soukromých a 2 státní. To je těžko udržitelné. Na druhé straně bych nerad, abyste měli dojem, že jsem proti tomu, aby velká část mladých lidí šla studovat na vysokou školu. Myslím si, že je to absolutně základní pro budoucnost tohoto národa. A také Česká republika se v tom porovnání s ostatními evropskými státy, těch 46 – 50 % je tak asi evropský průměr. Čili jsme správně tam, kde máme být. Ale musíme se současně podívat a porovnat kvalitu s kvantitou. Jak již jsem naznačil, způsob výuky na vysokých školách, které provádějí masovou výuku, se musí podstatně lišit od výuky, tak jak ji znali na Univerzitě Karlově před 30 lety. My pracujeme s jinými lidmi, kteří jsou zvyklí postupovat s látkou pomaleji, jsou zvyklí mít vše lépe vyloženo. Jak zmínila paní ministryně parník. Já bych k tomu příměru dodal. Ta změna také bude trvat. To je právě ten parník. Ten zaoceánský parník se pohybuje a ujede pět, šest mil, dříve než se mu podaří otočit. Zrovna tak ty vysoké školy potřebují určitou dobu.

Diverzifikace vysokých škol byl další bod, o kterých se oba moji předřečníci zmínili. Je absolutně nutné, abychom zabránili tomu, co se dnes stává. To je, že všechny vysoké školy se snaží být „plnými“ vysokým školami. To znamená, snaží se vyučovat bakaláře, magistry i doktorandy. Jinak se považují za něco méněcenného. Řekl jsem všechny, musím dodat skoro všechny. To není udržitelné. V této zemi není dostatečný počet odborníků, kteří by zajistili kvalitní výchovu doktorandů na více než 70 vysokých školách. S tím se musí něco dělat. Některé vysoké školy to dělají již dnes, že se soustředí na výuku bakalářů. My musíme získat větší počet vysokých škol, které budou učit jenom bakaláře. A budou to dělat dobře. Dneska vysoké školy bakaláře svým způsobem považují za stop k opravdu vysokoškolské výuce s magisterským titulem. Je to nutné, jinak se z vysokého školství v této zemi stane líheň průměrných vysokoškoláků nebo podprůměrných vysokoškoláků.

Bude nutné rozdělovat veřejné finanční prostředky podle výkonu, podle měření výuky, podle vědeckého výkonu. Musíme myslet na 10 nebo 15 % nadaných a snažit se budovat určitá centra excelence. Paní ministryně i pan Pospíšil se o tom zde také zmínili. Je nutné rozvíjet nestátní zdroje a navazovat lépe na průmyslovou sféru. To znám velmi dobře. Cambridžská univerzita tím procházela asi v polovině osmdesátých let. Tenkrát jsme začali vést debatu, jak má cambridžská univerzita, která má staletou tradici, vypadat v 21. století. Jaký má být systém samosprávy. Jak se máme stavit k aplikované sféře. Trvalo nám to skoro deset let debat, diskusí, nežli jsme dospěli k závěru, že musíme změnit systém samosprávy, že se musíme otevřít vnějšímu světu. Například, že rektora musíme vybírat veřejným konkurzem. Že musíme navázat a mít lepší spolupráci s aplikovanou sférou. Dnes máme v cambridžské univerzitě jednou tolik profesorů, než jsme měli před 25 lety. Došlo k tomu, že nám průmysl, aplikovaná sféra dala finanční prostředky k tomu, abychom ty profesory zaměstnali, abychom ty profesory přilákali z venku veřejným konkurzem. A aby si ti profesoři mohli vybudovat svá vědecká pracoviště. Za minulých deset let jsme z vnějších prostředků z aplikované sféry, které jsme dostali od podniků, vybudovali 20 výzkumných ústavů. Dva ústavy každý rok se otevírají v Cambridgi. To znamená, nejsou placeny z veřejných peněz. Pochopitelně, že to nebylo lehké. Znamenalo to změnit myšlení lidí na cambridžské univerzitě. Ale odrazilo se to. Cambridžská univerzita je dnes chápána víc jako univerzita, která je spojena s praktickým životem. U nás se zakládají firmy, které mají světový dopad. Přitom pořád děláme základní výzkum. Myslím, že je důležité si uvědomit, že aplikace a aplikovaná sféra neznamenají, že se dělá méně základního výzkumu. My děláme aplikovaný výzkum navíc. Máme jednou tolik profesorů. Stále dostáváme Nobelovy ceny za základní objevy. Mimochodem máme jich 83.

Byl bych rád, pokud se toho dožiji, abych za deset nebo patnáct let v této zemi viděl, že vysoké školy byly postaveny na základy správné samosprávy a akademické autonomie. Je důležité, aby se zlepšila návaznost vysokých škol na aplikovanou sféru. Ale současně bych rád viděl, aby se nezapomínalo na těch 10 % extrémně nadaných mladých lidí, které tato země má. A aby se jim věnovaly zvláštní prostředky k tomu, aby mohli vyspět v pravé vědce budoucnosti. Oni totiž dnes, jak řekla paní ministryně, jdou studovat a mohou se doslova ukousat nudou, protože jsou strašně chytří, jsou na té vysoké škole, která se snaží být pokračováním gymnázia, takže oni všechny zkoušky udělají levou rukou. Mají čas, aby šli někam pracovat. My potřebujeme v této zemi několik ‚Center of Excellence, kde budou takoví studenti studovat, kde bude studium namáhavé. Kam bude těžké se dostat. A kde ti studenti budou vycházet s kvalifikacemi, které se budou moci porovnat s kvalifikací z Cambridge, z Oxfordu, Grandes Ecoles ve Francii a s MIT ve Spojených státech.

Vím z vlastní zkušenosti, že české vysoké školy, české univerzity měly vždy dobrou pověst. Když jsem v roce 1968 odešel do zahraničí jako absolvent ČVUT, neměl jsem nejmenší problémy se uplatnit. Stejně jako moje žena, která byla absolventka Univerzity Karlovy. Bohužel z minulosti se vždy žít nedá. My pro to musíme něco udělat. A dnes je čas začít přemýšlet o tom, jak české vysoké školy budou vypadat za deset, patnáct let.

Děkuji Vám.

« zpět na titulní stranu